Na počiatku…

„Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto: Na počátku existovalo jen Jsoucno, a nebylo nic jiného. Jsoucno však neznalo samo sebe – protože Jsoucno je všechno, co bylo, a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno… nebylo. Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.

Jsoucno vědělo, že je vším, co existuje – to však nestačilo, neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti. Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné. To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz. Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.


„Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto: Na počátku existovalo jen Jsoucno, a nebylo nic jiného. Jsoucno však neznalo samo sebe – protože Jsoucno je všechno, co bylo, a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno… nebylo. Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.

Tohle je ona velká nicota, o které hovoří mystikové od počátku času.

Jsoucno vědělo, že je vším, co existuje – to však nestačilo, neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti. Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné. To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz. Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.

V nepřítomnosti toho, co není, neexistuje ani to, co je.

Rozumíš tomu?“

Myslím, že ano. Pokračuj.

„Dobře.

Jsoucno vědělo jen to, že neexistuje nic jiného. A proto nikdy nemohlo poznat samo sebe zvnějšku, to jest z nějakého bodu mimo sebe. Žádný takový bod prostě neexistoval. Existoval jen jediný referenční bod uvnitř Jsoucna, a tím bylo toto „Není Je“. „Ne-Jsem Jsem“.

Přesto se Jsoucno rozhodlo, že skutečně pozná samo sebe.

Tato energie – tato čistá, neviděná, nepozorovaná, neslyšená a tudíž nikomu známá energie – se rozhodla zakusit sama sebe jako dokonalou nádheru, již byla. Proto si uvědomila, že bude muset použít referenčního bodu uvnitř sebe samé.

Dospěla k správnému závěru, že jakákoli její část musí být menší než celek a že jestliže se rozdělí na části, každá část se bude moci dívat na zbytek celku a uvidí jeho nádheru.

A proto se Jsoucno rozdělilo na části – a v jediném úžasném okamžiku se stalo tím, co je toto, a tím, co je ono. Tyto části poprvé existovaly odděleně. A přece existovaly současně. Stejně jako všechno ostatní.

A tak se najednou objevily tři prvky: To, co je tady. To, co je tam. A to, co není ani tady, ani tam – ale co musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam.

To je ona nicota, která obsahuje jsoucno. To je ona prázdnota, která obsahuje prostor. To je ono všechno, které obsahuje všechny části.

Rozumíš tomu?“

Myslím, že ano. Věř mi nebo ne, ale tvé vysvětlení je tak jasné, že si opravdu myslím, že tomu rozumím.

„Budu tedy pokračovat. Tuto nicotu, která obsahuje jsoucno, nazývají někteří lidé Bohem. To však není přesné, neboť to naznačuje, že existuje něco, čím Bůh není – to jest všechno, co není „nicota“. Ale já jsem vším – vším viditelným i neviditelným takže východní definice Boha jako Velkého neviditelného není o nic přesnější než západní definice, která říká, že Bůh je všechno viditelné. Správné pochopení mají ti, kteří chápou, že Bůh je vším, co je, a zároveň vším, co není.

Tím, že Bůh stvořil to, co je „tady“, a to, co je „tam“, umožnil sám sobě poznat sám sebe. V okamžiku této ohromné exploze zevnitř stvořil relativitu – největší dar, který si Bůh kdy dal.

A tak se z nicoty zrodilo jsoucno – tato duchovní událost je v naprostém souladu s teorií, které vaši vědci říkají teorie velkého třesku.

Když se celek rozdělil na části, vznikl čas, neboť určitá část byla nejdřív tady a potom tam – a doba, kterou trvalo dostat se odtud tam, byla měřitelná.

Stejně jako se začaly definovat viditelné části ve vztahu jedna k druhé, začaly se definovat i neviditelné části.

Bůh věděl, že k tomu, aby mohla existovat láska – a k tomu, aby si mohl uvědomovat sám sebe jako čistou lásku – musí existovat také její protiklad. A proto stvořil velkou polaritu – absolutní protiklad lásky – všechno, co není láska – to, čemu dnes říkáme strach. Jakmile začal existovat strach, mohla existovat láska jako něco, co je možno prožívat.

O tomto stvoření duality lásky a jejího protikladu hovoří různé mytologie jako o zrození zla, Adamovu pádu, Satanově vzpouře atd.

Jako je pro vás Bůh ztělesněním čisté lásky, ďábel je ztělesněním strachu.

Některé národy vytvořily kolem této události složité mytologie plné bitev a válek, andělských a ďábelských bojovníků, sil dobra a zla, světla a tmy.

Tyto mytologie byly prvním pokusem lidstva pochopit kosmickou událost, kterou si lidská duše hluboce uvědomuje, ale kterou mysl může jen stěží chápat.

Tím, že se Bůh rozdělil na části, stvořil z čisté energie všechno, co existuje – všechno viditelné i neviditelné.

Tak byl stvořen jak fyzický, tak metafyzický vesmír. Ta část Boha, která tvoří druhou polovinu rovnice jsoucna a nicoty, vybuchla v nekonečné množství jednotek menších než celek. Těmto energetickým jednotkám říkáte duchové.

V některých náboženských mytologiích se říká, že „Bůh Otec“ měl mnoho duchovních dětí. Zdá se, že toto srovnáni s lidskou zkušeností, že všechno živé se rozmnožuje, je jediným způsobem, jak lze masám vysvětlit náhlý vznik – náhlou existenci – nespočetných duchů v „Království nebeském“.

V tomto případě nejsou vaše mýty daleko od základní reality – neboť nespočetní duchové, z nichž se skládám, jsou v kosmickém smyslu mými potomky.

Božským cílem toho, že jsem se rozdělil, bylo vytvořit dostatečné množství částí sebe sama, abych se mohl poznat ze zkušenosti. Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit. A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit, jako mám sám jako celek.

To je smyslem tvrzení vašich náboženství, když říkají, že jste byli „stvořeni podle obrazu Božího“. To však neznamená, že naše fyzická těla vypadají stejně (i když Bůh na sebe může vzít jakoukoli podobu). Znamená to, že máme stejnou podstatu. Skládáme se ze stejné látky. Jsme stejnou látkou! Se stejnými vlastnostmi a schopnostmi – včetně schopností tvořit fyzickou realitu z ničeho.

Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha. To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci (a mnohokrát to bylo řečeno), že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.

To vám může připadat velmi jednoduché, ale ve skutečnosti je to velmi složité – neboť jediný způsob, jak můžete poznat sami sebe jako Boha, je poznat sami sebe jako lidi.

A tady to začíná být velmi složité; proto mě dobře poslouchej a snaž se mě pochopit. Jsi připraven?“

Myslím, že ano.

„Dobře. Pamatuj si, že toto vysvětlení ode mě žádáš. Už léta na něj čekáš. Chceš, abych to lidem vysvětlil srozumitelným jazykem, protože nechtějí slyšet vědecké teorie ani teologické doktríny.“

Ano – vím, na co se ptám.

„A protože se ptáš, odpovím ti.

Abych své vysvětlení zbytečně nekomplikoval, budu vycházet z vašeho mýtu o dětech Božích, protože jej znáte – a protože není tak vzdálený pravdě.

Vraťme se tedy k tomu, jak tento proces sebepoznání musí fungovat.

Existuje jeden způsob, jak jsem svým duchovním dětem mohl dát najevo, že jsou částmi Boha – mohl jsem jim to prostě říci. To jsem udělal. Není však dostatečné, aby Duch poznal sám sebe jako Boha nebo dítě Boží nebo dědice království.

Jak už jsem řekl, vědět je něco jiného než zakoušet nebo prožívat. Duch toužil po tom, aby skutečně poznal sám sebe (stejně jako já). Rozumové poznání vám nestačilo. Proto jsem vypracoval plán. Je to nejneobyčejnější myšlenka ve vesmíru – a nejefektnější spolupráce. Říkám spolupráce, protože vy všichni se mnou spolupracujete.

Podle mého plánu jste vy jako čistý duch měli vstoupit do fyzického vesmíru, který byl právě stvořen. Je to proto, že fyzický způsob je jediný způsob, jak empiricky poznat to, co znáte rozumově. Proto jsem stvořil fyzický vesmír – a systém relativity, který jej řídí.

Jakmile jste vy, moji duchovní potomci, vstoupili do fyzického vesmíru, mohli jste zakoušet to, co o sobě víte – ale nejdříve jste museli poznat opak. Jednoduše řečeno, nemůžete poznat, co je vysoké, dokud si neuvědomíte, co je nízké. Nemůžete poznat tloušťku, dokud neznáte tenkost.

Z toho logicky vyplývá, že nemůžete poznat, čím jste, dokud jste se nesetkali s tím, čím nejste. To je smyslem teorie relativity a veškerého fyzického života. Jste definováni tím, čím nejste.

Nemůžete skutečně poznat sami sebe jako Stvořitele, dokud nic nestvoříte. A nemůžete stvořit sami sebe, dokud se nezničíte. V jistém smyslu musíte nejdřív „nebýt“, abyste mohli být. Rozumíš?“

Myslím…

„Tak dobře poslouchej.

Není žádný způsob, jak nebýt tím, čím jste – tím prostě jste (čistým, tvůrčím duchem), vždycky jste tím byli a vždycky tím budete. A proto jste si zvolili druhou nejlepší možnost. Zapomněli jste na to, čím skutečně jste.

Když jste vstoupili do fyzického vesmíru, zapomněli jste na sebe. To vám umožňuje rozhodnout se, že budete tím, čím jste, místo abyste se tak říkajíc prostě probudili na zámku.

Právě ve chvíli rozhodnutí být částí Boha poznáváte sami sebe jako svobodnou bytost, jakou je a priori Bůh. Jak si však můžete zvolit něco, co zvolit nelze? I kdybyste se snažili sebevíc, nemůžete nebýt mými potomky – ale můžete na to zapomenout.

Jste, vždycky jste byli a vždycky budete části božího celku. Proto se aktu sjednocení s celkem, vašemu návratu k Bohu, říká rozpomínání. Vzpomenete si na to, čím skutečně jste, spojíte se se všemi svými částmi, abyste je všechny poznali – a tak poznáte Boha.

Vaším úkolem na zemi není učit se (neboť již víte), vaším úkolem je rozpomenout se na to, čím jste. A rozpomenout se na to, čím jsou všichni ostatní. Proto musíte připomínat druhým, aby se také rozpomenuli.

Všichni velcí duchovní učitelé to dělají. V tom je smysl vašeho života.“

Z knihy Hovory s Bohem od Neala Donalda Walscha

Viď tiež:

Na stiahnutie: Kniha Hovory s Bohem

Tags: , ,

Reply

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.